Mazec.
...Než jsem dojela do Flagstaffu, neměla jsem ani tušení, jak se do samotného NP Grand Canyon s Leonem dostanem. Flagstaff je sice výchozí bod pro cesty do GC, ale že by tam jezdil bus, nebo podobné přibližovadlo, to ne. Nakonec ale zase vyšlo najevo, že dělat si přílišné starosti se prostě nikdy nevyplatí. Vždy je důležité povídat si s lidmi. A Přesně tak jsem se dověděla o GC všechno co jsem potřebovala. Zatímco Leon odpočíval po náročném dnu v Sedomě a Red Rock Country, zapovídala jsem se s recepčním hostelu - Gevinem, který mi řekl spoustu zajímavých a velmi užitečných věcí. Nakonec mě upozornil na Grega, což je další z hostů v našem hostelu, že mluvil o tom, že ráno jede do Grand Canyonu autem a shání spolujezdce!! Nečekala jsem, že se do GK dostaneme tak brzo a tak pohodlně. Je to bomba. Jedeme už ráno! (Leon stále nemá spacák!)
... Grand Canyon byl pro mě nejsilnějším zážitkem z celé Ameriky. Kam se hrabe celý Houston, hurikán Ike, nebo nádherný Gorge Bridge u Taos. Stále cítím to mrazení v zádech, stále cítím tu slabost v kolenou, když jsem poprvé shlédla do té úchvatné jámy, vytvořené tisícem let trvající trpělivé práci přírodních živlů, a řeky Colorado...
ZÁZRAKY SE DĚJÍ
Chtěli jsme jít dolů k řece, na dno Canyonu a strávit tam noc. V běžné praxi je třeba objednat se i půl roku dopředu a zajistit si místo v Bright Angel kempu. My jsme měli obrovské štěstí. Přestala jsem dýchat, když nám paní rangerka na recepci oznámila, že úplnou náhodou jsou dole na zítřejší noc dvě místa volná. (!!)
CESTA DOLŮ
Den jsme strávili průzkumem národního parku na povrchu. A po pekelně studené noci v Mother Camgroundu jsme se vydali brzy ráno na cestu po Kaibab trail pomalu dolů k velké řece Colorado. Leon měl štěstí jako blázen, když jsme zjistili, že spacák a tábornické vybavení je možné u rangerů půjčit. Cesta byla nádherná, byl horký den a krosna na zádech docela hřála. Sestupovali jsme dolů, sledovali, jak prachna cestě mění barvu podle toho, ve které vrstvě se zrovna nacházíme. Měnil se z šedé přes vínově hnědou k oranžově červené.
Když jsem poprvé spatřila tykrysově modrou stuhu třpytící se stuhy řeky Colorado, působila na mě poněkud zkroceně a klidně, nato, jaké dílo spolu s větrem, sluncem a mrazem tady v Grand Canyonu během věků vykonala. Když jsme ale sestupovali ještě níž a trochu jsme se přiblížili, ukázalo se že zas tak neškodná není. Je to celkem peřejnatá dračice... tady na útesu, když jsme svačili pomeranč a vodu, při pohledu na strmé stěny barevných vrstev hornin, jak padají do peřejí bílomodrého stělesněné vášně a divokosti, se mi zrodil sen. Jednoho dne se sem vrátím se svým milovaným přítelem Bóšou a budeme mít dost peněz nato, abychom si pronajali raft a účastnili se několikadenní výpravy po Coloradu. Chci si sjet tento úžasný živel, slyšet to burácení a chci proplout mezi skalisky, kteřé mají mnoho tisíc let..
NOC V BRIGHT ANGEL CAMPGROUND
Cesta dolů byla únavná, i když trvala jen 4 hodiny. Bright Angel Campground leží podél jednoho z průzračných potoků, jež se vlévají do Colorada. Jen co jsme shodili krosny, i s oblečením jsem si lehla do vody a bylo mi opravdu krásně. Noc byla úchvatná. Dívali jsme se na hvězdy, teplota ideální, zvláštní atmosféru jsem si vryla do paměti. Uprostřed noci mě vzbudily veverky, jak se perou o moji ledvinku. Vůbec jim nevadilo, že mi skáčou po spacáku, dokud jsem se nepohnula. Skoro mě šimraly huňatým ocáskem pod nosem... :)
CESTA NAHORU PŘES INDIAN GARDEN
Jelikož cesta nahoru trvá mnohem déle, než cesta dolů, vyrazili jsme následujícího dne už v 7:45. Cesta se jmenuje Bright Angel Trail a vede přes Indian Garden, kde je voda. Ta je v této oblasti velice důležitá a vzácná. Je třeba s ní velice pečlivě hospodařit. Musím přiznat, že jsme trochu podlehli iluzi, že když jsme vyrazili relativně brzo, tak že dovečera se nahoru pohodlně dostaneme, i když si uděláme přestávky. Jenže přestávek byla asi víc než záhodno, nebo byly příliž dlouhé - skákali jsme s Leonem do každého potůčku, fotili jsme, kochali se výhledy... V šest večer sme došli do Indian Gardens a to je teprve na půli cesty. to jsme museli velice šlápnout do pedálů. Nahoru to stoupá velice pomalu. Stezka je strmá. Zdá se, že jdete přímo proti příkré skále. Proto na dva výškové metry mnohdy ujdete i 200m po klikaté cestě. Krosna se zdála čím dál těžší a vedro bylo opravdu úmorné. Asi 1 km od Indian Garden je Plateou Point. Tam jsem zažila TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ VÝHLED ZA CELÝ SVŮJ ŽIVOT!! Skály prudce padaly z obrovské výšky do burácející řeky, slunce v odpolendím oparu jen na některých místech stále ještě dosáhlo na vodní hladinu. Dole už byl večer, ale nahoře ještě slunce všechno barvilo do zlaté a oranžové barvy utlumujícího se časně podzimního dne...
PŘÍLIŽ KRÁTKÝ DEN
... Museli jsme nasadit vyčerpávající tempo. Konec cesty měl velmi dobrodružný náboj. Úzká a prudká stezka, mnohdy neočekávaně zatáčející různě kolem skal není nijak osvětlena. Když zapadne slunce, rozhostí se v Canyonu neprostupná tma.Dorazili jsme po setmění. Byli jsme velmi unaveni. Téměř jsme nemohla chodit. Obrovský hlad jsme utišili v obchodě s potravinami, kterým je NP vybaven. Měla jsem chuť snad na všechno. :) Najedli jsme se venku a trochu si odpočali. Leon chtěl jít spát do Kempu, ale vzhledem k tomu, že to měla být poslední noc v mém vysněném Grand Canyonu...
HRÁT PODLE PRAVIDEL ?!?
... rozhodla jsem se strávit noc přímo na okraji. Chtěla jsem ještě chvíli cítit tu mocnou atmosféru hloubky a dálky, nepředstavitelných rozměrů Canyonu. Chtěla jsem vidět východ slunce úplně od začátku. (To s Leonem bylo trochu nezaručeno, protoež mu vstávání trochu trvá a minulý východ jsme propásli..)Leon se mnou jít nechtěl, protože mu byl proti srsti tento nelegální způsob. Mě překvapil jeho cit pro zákony a nemohla jsem se vzdát svého plánu. Museli jsme se rozdělit. Šla jsem na Rim sama a jeho nechala jít do kempu. Sraz jsme si dali v osm hodin ráno u Informační kanceláře rangerů.
...byla to ta nejkrásnější noc, jakou jsem v Americe zažila. Sledovala jsem polohu hvěz, která je jiná než u nás vlivem rozdílné zeměpisné polohy. Poslouchala noční zvuky okolní přírody, trochu se bála rangerských hlídek, ale hlavně jsem si pořádně užívala pocit, který vzbuzovalo moje místo. Ležela jsme v maskovacím zeleném spacáku za keři tak blízko okraje, že mi nohy visely ze svahu. Ze spodu stoupal teplý vánek, jak se ohřáty vzduch dostával nahoru, přesně jak mu fyzikální zákony předepisují. Noční ptáci na sebe řvali ze skal a jejich zvuk se vždy několikrát odrazil od skal a stěn kaňonu. Nepopsatelný pocit, který vycházel z temného, hlubokého NIC, které bylo přímo pode mnou..a všude kolem.
SRAZ S LEONEM
v osm hodin jsme se podle domluvy setkali s Leonem u Informační kanceláře. Leon byl unavený a mrzutý. Bolelo mě celé tělo. Mé lokomoci kupředu se nedala říkat chůze. Spíše šouráni... Jak se včerejší námaha ve svalech rozležela, nemohla jsem se koro hnout...Stále jsme tahali batoh.
Poslechli jsme si ještě několik rangerských přednášek o nejrůznějších věcech co se tohoto úžasného místa týkají. dověděli jsme se, že vnitřní Canyon je prakticky poušť. Spadne tam jen 8 palců srážek ročně. To je něco jako 24 mm. (!!) Bylo proto vybudováno 14 mil potrubí, které vedou ze Severního okraje na jižní a přivádějí vodu jak dolů do Indian Gardens, tak to Phantom range.
Další z mnoha zajímavých věcí je ta, že dole v Canyonu je většinou kolem 6°C více než nahoře.
NÁVRAT DO FLAGSTAFFU
Zpět do Falgstaffu jsme si zaplatili shutle. To je něco jako mikrobus, který si objedná několik lidí, on jim udělá cenu a vezme je kam budou chtít.
Večer byla v hostelu veselá a velmi příjemná sestava, seděli jsme venku na terase, pili pivo a seznámili se s dalšími zajímavými lidmi. Tam jsem poznala taky Rosu, kteráse stala důležitou součástí mého dalšího putování.
