Jeden z mých dobrých kamarádů se prezdívá Drtič. A je zajímavé, jak tisíce mil od domova můžeme potkat lidi, kteří jsou těm našim – co je tak dobře známe – tolik podobní...
Robert je jeden kluk, co jsem ho poznala tady, v hostelu v Santa Fe. Prokecali jsme celou noc, shlidli u toho tři kultovní filmy, snědli čokoládu, co má 70% kakaa a probrali mraky věcí. Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že se bavím s Drtičem. Drtič je můj dobrej kamarád - skoro jako bráška - co ho znám z rodné dědiny Jericha. Byl mu neskutečně podobnej jak fyzicky, tak způsobem vyjadřování aj názorama. No prostě neskutečný.
Ráno po té propovídané noci jsem vstala už v sedum hodin. Spí se mi tady fantasticky. Hm. Uplně odpočatá. No, byli jsme s Robertem domluvení, že pojedeme na malej výlet na motorce prohlídnout krásy místních hor Segre de Chrsto (krev Kristova).Když jsme se domlouvali na ráno, tak jsem ještě netušila, že se vstává v jedenáct... hihi. takže jsme vyrazili v poledne... a byla to naaaadhera. TAdy jsme celkem vysoko v horách, je tady báječný klima. Příjemně chladno. Svítilo slunce foukalo, jeli jsme bez helem. To víte, jiný zákony. (Já vím, Bóša by řekl, že zákon gravitace platí všude...) Jeli jsme směrem do Pacos, přejeli starou obchodní stezku Apačů, fotila jsem a viděla v lesích ty nejkrásnější barvy podzimu. I nástěnný kalendář z fotkama z Kanady by zblednul závistí. Ty barvy se mi podařilo zachytit jen částečně. Zastavili jsme se taky u jezera, bylo tam toho tolik na koukání a vnímání, že jsme ani moc nepovidali. Obloha byla modrá, silnice prázdné, vzduch voněl, odnášel všechny zvuky. Předemnou seděl člověk, který by se lehce mohl stát spřízněnou duší a cítila jsem tu báječnou svobodu, volnost a bláznivou radost ze života. Heeeej!
