čtvrtek, 31. července 2008
Jupí jou jou jupi jupi joujoujou. Je super vedet, že je vsechno v pohodě. Dostala jsem fotku, jak šplná po sněhu kamsi navrch. To bude asi Popocatepetl. Sáriš. Nejradši bych tam byla s nim.
Měla jsem teď několik dní, kdy jsem trochu ztrácela nit a převládal pocit, že nato kolik energie jsem do téhle cesty vrazila, se vpodstatě nic závratného neděje. Pracovat a mluvit česky jsem mohla taky doma. Žejo. Bylo mi poněkud ouzko a věci mi přestávaly dávat smysl. Aj jsem si pobrečela. Našla jsem tady kousek zeleně, kde jsem se pod stromama zašila u vody a na chvilku jsem si tam přestala hrát na hrdinku. Ojoj. Houston mi někdy přijde jako rozžhavená placka, kam se bez auta vůbec nikam nedostanete. Na ulici potkáte člověka jenom pokud zrovna nasedá do auta, nebo pokud třeba vykonává výkopové práce na silnici. Toť vše. Všude jen auta, auta, auta. Široké úsměvy, které vůbec nic neznamenají, rychlé jídlo, které mi moc nechutná, plastikové vidličky... respektive plastikové úúúúúplně všechno. Najednou se předemnou vzdemula taková vlna všech těch negativních věcí, až mě z toho bylo smutno, že jsem nedokázala vidět věci víc vesele.
Vy víte, že jsem pozitivní člověk. Takže jsem pocity přijala, jak byly, dokonce se ted k nim přiznávám a nehraju žádnou habaďůru, jako že je všechno jenom OK, super a perfektní. Vím totiž, že se zase všechno probere a bude to v pohodě. Kdopak mě to naučil vidět na všem něco pozitivního? (mami?) :)
