Cathedral Rock, Devil Bridge, koupacka v rece. Juchuu!
Michael, sympatický průvodce naložil všechny do mikrobusu a razili jsme. Projeli jsme Sedonou, která se v posledních letech stala nudně profláknutou destinací spiritisticky laděných výletníků, kteří se v průvodcích dočetli, že je to místo setkávání hnutí New Age, léčitelů a šamanů. Lidé tam hledají alternativní medicínu, indiánskou filozofii a tajemná místa mezi skalami. Já bych proti tomu nebyla, ba naopak. Ale atmosféra, která vládnla v Sedoně mi připadala spíše komerční past na ty, kteří přišli v dobré víře, že je toto místo duchovně něčím nabité a zvláštní. Pro mě byl duchovně nabitý a zvláštní zážitek, který jsem měla o dvě hodiny později...
Po silnice 89A jsme vyjeli na jih od Flagstaffu a projeli krásným Oak Creek Canyonem. Jeli jsme 30 mil serpentýnami nahoru a dolů, až jsme se ocitly v Sedoně, na okraji neuvěřitelně červené krajiny plné rudých skal - Red Rock Country. Cituji průvodce: " Přímo ze země se zvedají obří stolové hory, kuesty, svědecké hory a kupole ohnivě červeného pískovce."
Když jsme pojeli Sedonu, frčeli jsme ješte pár mil, než Michael uhnul na polňačku. Pak nás neskutečně skákavým terénem vezl další míle krajinou, kde kam oko dohlédlo byla nádherná vyshlá červená země, skály a tropické nízké polopouštní rostliny.
Postupně jsme navštívili Devil Bridge a Cathdral Rock. Devil Bridge je obrovská skalní brána oddělená od mateřského masivu červeného pískovce a vlivem větru vytvarovaná do tenkého oblouku. Stála jsem na ní, fotila fotky a při pohledu dolů jsem cítila takovou podivnou páteřní slabost. S výškami nemám problém ale při pohledu na OBROVSKÝ PROSTOR, který vytvářelo široké údolí, které po obou stranách prudce stoupalo až na vrcholky vypreparovaných skalních masivů, jasem cítíla neskutečnou volnost, možnosti, lidskou svobodu, kterou přijme jenom ten, kdo na ni má dost síly.
Cathedral rock je jeden z těch vypraparovaných masivů vytvořený větrem, který během dlouhých tisíciletí odnesl měkčí horniny okolo. Na začátku cesty jsme potkali dřevěnou masivní tabuli s držákem na velkou knihu. Byla tam i Tužka. Takové věci umistují do krajiny rancheři a ochránci přírody. Každý turista se pro vlastní bezpečenost zapíše do knihy. Napíše datum a čas výstupu, a v případě, že se ztratí, je daleko vyšší pravděpodobnost, že ho tam někdo bude hledat. Šplhali jsme dlouho nahoru. Bylo obrovské vedlo. Sucho. Slunce pálilo a vyprahlá země skoro šustila. Michael začal zvedat kameny a cosi hledat. "Hledám škorpiony." Vysvětlil nám. "Je jich tu mraky, tak dávejte pozor na volné kameny. Pod nimi se schovávají před sluncem a někteří jsou smrtelně jedovatí" Usmíval se a když nic nenašel, tak posmutněl, že nám nemůže zádného ukázat. Kroutil hlavou, že to se mu ještě nestalo. Nevěděla sjem, jestli jsem nebo nejsem ráda... :)
Michael nám taky ukazoval, jak dřív kowboyové a indiáni vyráběli lano z vláken kaktusů. (Ten vzorek, co vyrobil mám teď doma). Věřím, že to mohlo fungovat.
Když jsme začali dosahovat vrcholu, měla jsem pocit, že se země pod námi propadla do hloubky, kterou jsem do té doby neznala. Průhledem mezi skalami jsem viděla jak se dole vlnila krajina, třpytila se tam stuha říčky, která svlažovala zem jako požehnání z nebes. Byli jsme vysoko, ale vítr se ani nepohnul. Seděla jsem tam a v němém úžasu věděla, že tohle je přesně to, co chci dělat celý život. CESTOVAT.
Po absolvování cesty dolů (myslela jsem, že mi upadnou palce, jak při sestupu neustále narážely do špiček bot) jsme došli k řece. K té řece, která shora vypadala jako třpytivá stuha. Byl tam vodopád a neskutečně kluzké kameny, voda byla ledově chladná. Naskákali jsme do vody ve spodním prádle a vyřádli se tam v peřejích, jako děti. Cítila jsem se jako indiánka z doby před stovkami let, která jen tak bloumá krajinou svých předků a učí se o životě od přírody a zvířat. Miluju, miluju, miluju vodu!
