neděle, 17. srpna 2008
Ahoj Sluníčka moje. Za poslední týden byla docela sranda. V úterý mi před Jasons Deli ukradli kolo, tak jsem se strasne narechtala. To kolo navic nebylo moje, jak vime, ze. Půjčil mi ho Pierre, tak jsem měla strach jít do práce, protože ten den jsem na poolu měla službu zrovna s nim. Naštěstí to vzal v pohodě ale ta pravá sranda nastala právě v momentě, kdy jsem se vydala do víru galaxie, kde každá smysluplná destinace je vzdálená nejméně čtyři tisíce světelných let.
Nesnáším tuhle závislost na někom, kdo má čtyři kola. Terez moc ráda ťapká. To jo. Ale ne, když má čas prakticky jenom v noci, jelikož ftipně pracuje od osmi do osmi. každý den. Miniaturní časové mezírky mezi jednotlivými smysluplnými činnostmi zvanými zaměstnání bohužel nestačí na zdolání 5 mil na Westheimer, kde je možná nějakej sport či prodejna kol.
Tahle závislost mě hodně rozesmívá. Jojo. Kdo je ochotný odvézt mě kamkoliv a kdykoliv je Jean Paul. To jo. Ale to je člověk, kterej je uplně nejftipnější ze všech tady, protože je to ten nejnezodpovědnější, nejroztržitější a nejnepochopitelnější dvaatřicetiletý týpek v celých Spojených státech. Já budu muset toho chlapa trochu vytěsnit ze svého života tady, nebo mě přivede k permanentnímu smíchu od rána do večera,a to by nemusely moje břišní svaly přežít... Dnes jsme totiž byli ráno kupovat to slovutné kolo. Jean-Paul je debil a narval to kolo do auta tak, že ho nejdřív zmačkal do kuličky. Takže když ho zase z auta vyložil, tak mělo křivá řídítka, zablokovanou přední brzdu a lehkou osmičičku na zadním kole. Nevycházím z údivu, jak to ten chlap dokázal. Smála jsem se celé dopoledne. Dorazili jsme samožřejmě pozdě, tak jsem nestihla o jídlo ani zavadit, a klusala jsemdo práce na desetihodinouvou nudu na bazéně. Celou dobu pršelo a to byl jedinný světlý bod v celém tomto americkém vesmíru. Obloha měla barvu olova a jistě si dovedete představit jak krásně vypadá pohled na bílá bříška holubů, když létají nad bazénem v pravidelných intervalech. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem se nedívala do oblohy. Do toho ti ptáci a všude voda a bylo mi jasný, že jestli se nedostanu do jiné galaxie, tak se asi brzo potrhám smíchy.
Já slavnostně prohlašuju, že do Grand Canyonu pojedu klidně i sama a za jakoukoliv cenu, jen když mi Bože dopřeješ trochu přírody, svobody a víc pohledů do oblohy a na bílá holubí bříška proti olověné obloze. Miluju déšť, a čím víc vody, tím líp.
Sranda ještě nekončí. Večer jsem jela ukázat kolo Pierrovi a zjistilo se, že je mu MALÉ. Takže dobrodružné galaktické cestování bude ještě pokračovat. Úkol číslo jedna: Sehnat někde kosmickou loď. Zítra mám jedinečné celé dlouhé 4 pikohodiny volného času, takže se pokusím dostat na druhou stranu supergalaxie, a přesvědčit usměvavého, vždy ftipného amerického prodavače, že ty odřeniny na přední vidlici tam opravdu už byly. Pokusím se využít veškerý svůj evropský šarm, a kolo vyměnit. Takže zatímco se Pavel s Bárou a Gabi budou opalovat a užívat den volna, tak já svůj půlden zasvětím testování své trpělivosti a schopnosti pozitivního ladění.
Maminko, slibuju, že to nevzdám a že NA VŠEM NAJDU VŽDY JEN TO POZITIVNÍ. Teď se jdu vysprchovat, a těším se, protože mám superpozitivně vonící sprchový gel, ještě Evropský - a to je důležité kouzlo.
