středa, 2. července 2008
Děcka Amerik je zvláštní svět. Kyž se tak dívám kolem sebe, někdy mi přijde, že jsem se ocitla na Marzu. Marťani vyznávají kulturu plastikových vidliček a života v autech. Je mi jasný, že to je nutnost, a že situace kdy maj děti od šestnácti vlastní auto (a ne zrovna malé) vychází z čistě praktických důvodů. Obrovský vzdálenosti kamkoliv nelze překonávat jako u nás, kdy si skočíte kamkoliv a když je to víc jak dva kilometry, tak to sjedete na kole. Přijde mi, že tady ta rozlehlost všeho, a záliba ve velikosti a mohutnosti je jen zoufalá snaha Američanů zaplnit a nějakým způsobem obsadit tu obrovskou zemi. Ehm... kontinent.
Marťani tady nosí svěšená ramena, kalhoty pod zadkem, takze su pořád drží obrovskou sponu na pásku, by jim ta paráda naspadla úplně. Je to funny. Boty jsou taky velký, a nosí je rozvázané, takže šoupou nohama, jelikož kdyby je zvedli ze země, tak se vyzují.
Myslim, ze většinu Marťanů ani nezajímá počasí, protože si všude dojedou klimatizovaným autem, vyskočí do klimatizovaného supermarketu, pak zase doma zaparkují v klimatizované garáží a hurá do klimatizované kuchyně, kde vyloží nákup do obrovské lednice. Prostě jsme asi jediní, kdo překonává vzdáleností na NEklimatizovaném kole, které ještě brzdí sporadicky a podle velikosti bych tipla, ze je vhodné pro děti od 10 do 15 let.
Věci jsou tu jen na jedno použití, a v obchodě najdete většinou jídlo instatní, nebo konzervované v plechu. Nedivím se tady tomu McDonaldovému šílenství, protože je to tady fakt nejlevnější hotové jídlo a většina Američanů doma moc nevaří. Z chleba jsem trochu nešťastná. Tvrdím, že Český chleba je největší kulinářský zázrak. Onehdá jsem zkoušely z té místní buchty vyrobit topinky. Spustili jsme požární alarm. Od té doby smažíme s otevřenými dveřmi, tak chodí půlka bloku kolem a a mlsně nasává topinkový vzduch.
