5.10.2008,neděle.
Absolvovala jsem cestu, která trvala 31,5 hodin. Ve zkratce, co se za tu dobu všechno událo.
ROZLOUČENÍ
S Rosou jsme se dlouho loučily. Měly jsme spolu krásné, klidné ráno, opustily jsme hostel a pak jsme s krosnama celý den ještě couraly po městě, válely se na trávě na náměstí, povídaly si, psaly pohledy, pily ledovou kávu...Vyměnily jsme si všechny kontakty a slíbily si, že se ještě někdy určitě potkáme. Rosa je jemná asiatka s horší angličtinou. Někdy jsem ztrácela trpělivost, když jí trvalo věky, než porozumněla, co jí říkám. Občas mě to připadalo, jak když se baví hluchá s blbou...:) Rosa totiž většinu času nevyslovuje druhou půlku slov...:) Nakonec ale dobrý úmysl vždy zvítězil a my se spolu vždy dorozumněly. Je tak měkká, tak pomalá a tak milá - nevím, jak chce od teď cestovat sama. Ale řekla mi, že se toho hodně ode mě naučila a že s mým příkladem to zvládne. To, když řekla, byla jsem trochu překvapená, ale docela dobře se to poslouchá, hihi :)
BRAKE DOWN NA DÁLNICI
Nu dobrá, tak jsme vyrazily z autobusáku a hurá směr Houston. Rosin bus jel o půl hodinky později než můj, rozloučily jsme se a já naskočila.
Do houstonu jely ten večer dva autobusy. Posadili mě do jednoho, ale krosnu mi dali z nedostatku místa do druhého. TAk jsem měla u sebe jen pár zbytečností. Seběhlo se to tak rychle, že mě ani nenapadlo, že bych třeba měla mít u sebe pas...
Uprostřed noci se nám někde v poušti porouchal autobus, a tak se volalo na dispečink v Phoenixu, aby nám poslali jiný autobus. Pheonix je od toho místa vzdálen 4 hodiny cesty. Tak jsme čekali. Lidi byli nervózní, hádali se, hledali rychlejší řešení. Jefrey Navarre a já jsme seděli na kraji cesty, koukali na hvězdy a povídali si. Se sympatickým klukem, co dobrovolně slouží v armádě, byl na misi v Afgánistánu a teď jede k rodičům do Michigenu mi ty čtyři hodiny nepřišly ani dlouhé. Když dorazil náhradní autobus, přestěhovaly se ve světle pochybných baterek a za světel mobilů zavazadla do nového busu a jelo se. Napínavé bylo, že já svou krosnu nezahlédla. Tak jsme jen celou cestu doufala, že se neskutálela někam z krajnice...Byly dvě možnosti. Buďto jsem ji neviděla prostě proto, že jsem se dívala jinam, nebo proto, že se vezla pohodlně ve druhém autobuse, co ten večer vyjížděl z Tucsonu s námi. Trošku oříšek... Za chvíli to však mělo být ještě zajímavější.
BEZ DOKLADŮ NA HRANICÍCH S MEXIKEM
Když jsme jeli kolem El Pasa, což je město na hranicích s Mexikem, jehož druhá půlka je již Mexická, zastavila nás na dálnici hraniční kontrola a chtěla vidět cestovní doklady všech cestujících. Byla jsem jedinnej neameričan na palubě a ještě k tomu bez dokladů. Kluci policajti v zelenohnědých vojenských uniformách byli přísní. Musela jsem užít spoustu osobního kouzla, abych se aspoň nemusela dívat na jejich přinaštvaný obličeje. Vysvětlila jsem dlouze a detailně, co dělám v americe, kam cestuju, odkud, jaký typ víz se mi skví v pase, odkud jsme a jak dlouho jsem v USA... Celník přikývnul a zavolal nadřízeného. Lidi vykukovali ze sedaček, natahovali krky. Přišel druhý celník, tak jsem to vyprávěla ještě jednou... není nad pořádné jazykové cvičení! Opakovat opakovat opakovat. :) Druhý celník pak volal vysílačkou někam na centrálu a podle mého jména a čísla české občanky věděl během dvou minut o mě i to, že mám v čechách dva sourozence. Nestačila jsem se divit. Tyhle záležitosti mají amíci pěkně podchycené. Hlas z centrály vlastně potvrdil vše, co jsem předtím řekla a když přišel třetí celník, nemusela jsem už svoje story povídat znovu. Ten z nejširšími rameny mi vrátil občanku, uzavřel to větou: "She is ok." A s přívětivým úsměvem mi vysvětlil, že příště si mám dát pozor, abych pas měla u sebe... To už mě oslovoval madam. :)
PÍSEČNÁ BOUŘE ZA EL PASEM
To bylo před El Pasem. Pak byla zastávka na snídani, tak jsme mohli s Jeffem trochu projít město. Hledali jsme si něco k jídlu. Nakonce jsme zkončili u mexickýho McDonalda, což bylo přesně to, co jsem nechtěla, ale Jeffovi to nevadilo a vzhledem k tomu, že všude jinde bylo ještě zavřeno, nedalo se svítit. Celou dobu jsem myslela na svého bratra Ivoše, který chce jet do Afgánistánu na misi příští rok, a tak jsem se od Jeffa snažila vyzvědět nějaké informace. Téma ho však začalo brzo nudit, a tak jsem probrali studium, život v americe, rodinu, hudbu, blbosti, ale aj se nám hezky mlčelo...:)
Dvacet Kilometrů za El Pasem jsem se ocitla přesně v té pusté písčité, kovbojské krajině, kam jen oko dohlédlo rovné. Zastávky a shluky motelů a čerpacích stanic, občas nějaký fastfood nebo odpočívadlo pro kamioňáky...Placka placatá s obrovskými osvětlenými poutači na každý motel, dost vysoký, aby byl vidět hodně z daleka. Vanul silný vítr a obloha měla ocelovou barvu, nízké mraky běželi po obloze závratnou rychlostí. Stáli jsme zrovna na odpočívadle, když vidím, jak se z pouště kolem zvedá prach v obrovských vírech desítky metrů nad zemí. Po zemi běžely chuchvalce suché trávy a zarazily se až o kola obrovského kamionu, který stál vedle. Zírala jsem na to divadlo s pocitem přízračnosti, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Průšvih bylo, že jsem se příliž dlouho kochala a tak mi nečekaně blízký poryv pískem nasyceného větru ohodil sváču, kterou jsem si předtím vystála v nekřesťansky dlouhé frontě. Ojoj. Byla jsem tak hladová!! Ale písek mezi zubama, je horší, než cokoliv. Hamburger letěl do koše. :( Navíc byl v tu ráno písek úplně všude. Měla jsem ho v očích, nose, uších a vlasy mi skoro zbělely...
Pak nás čekalo ještě mnoho hodin sezení v autobuse a sledování nekonečně dlouhé dálnice, širokých plání, občas nějaké městečko... Už jsem se strašně těšila na sprchu, na to jak se hodím trochu do pucu, oholím se, umyju hlavu...aby zas ze mě byla na chvilu trochu slečna. Asi to se mnou nebylo tak zlý, ale s voňavýma nožkama jsem si zas tak jistá nebyla, a ten písek! Čas jsme na hodinkách měnili jak při přejezdu do Nového Mexika, tak na hranicích do Texasu.
HODINA NÁVRATU
S návratem to bylo nepředvídatelné, protože složitý itinerář, který jsem dostala od autobusové společnosti, v důsledku zdržení hned na začátku, už vlastně neplatil, tak jsem byla odkázaná na další spoje ve všech přestupových místech na ktere bylo třeba dlouho čekat. Nemohla jsem tedy napsat do Houstonu přátelům, kdy dofrčím. Moje kamarádka Kelly trvala na tom, že mě vyzvedne (což mě upřímně těšilo, protože MHD v Houstonu jsem nepobrala za celou dobu pobytu.) Psala jsem jí asi pětkrát o možné hodině návratu...Měla jsem dorazit ve 20hod, dorazili jsme však ve 3:30 ráno. Chudák Kelly.
Jaká byla moje úleva, když jsem se na nádraží zase shledala se svým batohem! Obětavá Kelly mě naložila do auta hned u hlavního vchodu, takže jsme se nemusely potýkat s povídáníchtivými bezdomovci a pochybnými individui, co tu jen bylo...
Následovalo několik dní, které jsem strávila u Kelly a její přítelkyně Jennifer doma. Mezi tím jsem si vyřizovala spoustu mailů do školy, abych se ujistila, že mě z ní ještě nevyhodili, a abych nebyla překvapená, až se vrátím. Nastoupím sice téměř v půlce semestru, ale snad to pomohou vyladit nějaké pohledy, co jsem poslala...
...když jsem v den svých narozenin, 11.10. seděla v letadle, nemůžu říct, že jsem byla z odletu melancholická. Naopak. Doooost jsem se těšila domů. V duchu jsem uzavírala jednu kapitolu a nemohla jsem se dočkat, jak mě Bóša vyzvedne na letišti ve Vídní. Svoboda jakou jsem zažila ten měsíc nezávislého cestování byl bohatě vyvážen tříměsíčním houstonským peklem, takže bych to shrnula tak, že Amerika byla jedna velká houpačka. Ale tak to má být.
Alespoň moje zprávy po návratu nebudou znít jako z cestovky na dokonalou dovolenou. Život je fantastickej kolotoč.
... a to je konec mého amerického dobrodružství
