úterý, 30. září 2008
Jsme v Santa Fe. Procourali jsme už celé město, a klidně bych si dala od indiánského umění, šperků s tyrkisem a obrazových galerií na chvíli oddech.
je tady super klima. Je září - můj nejoblíbenější měsíc, jsme cca ve 3000 nad mořem - patrně moje budoucí nejoblíbenější nadmořská výška :) ten vzduch je nádhernej!! chodim tady a vrnim blahem.
Tak. Po třech prohlížení města a sondování, jestli se někdo z hostelu odhodlá k nějaké zajímavé kaci jsem se rozhodla, ze ty hory kolem jsou moc krásný na to, abych se do nich nepodívala. Leon je sice super, ale taky s žádným jiným nápadem nepřišel, a tak jsem vymyslela, že zajedem na kole podívat, jak žijou indiáni v Taos, na sever od Santa Fe. Jenže Do Taos to bylo 40 mil (ne kilometrů), a slunko ten den na své pouti přes oblohu nějak spěchalo, tak to dopadlo takhle:
Ráno jsme se pohodovým tempem s Leonem vydali do půjčovny kol. Ukecali jsme je za 35 dolarů na dva dny.
Vyrazili jsme celkem pozdě. Cca ve 12 hodin.
Sedli jsme na kolo a poprvé v životě jsem udělala tu zkušenost, že i vedle Leona (jakože chlapa) jsem měla stále ten pocit, že on není ten, který pozná kde je sever. nevadí. Na tom kole jsem se jinak cítila bááááječně. Svítilo sluníčko, vanul příjemný vítr a já jsem se už viděla v Taos. Chtěla jsem přenocovat v kempu, kde se spí v teepee, a že zase další den pěkně naspátek.
První 4 hodiny jsme šlapali nadšeni, pak jsme zjistili, že míle jsou strašně dlouhý. Zvlášť (za nějaký čas) bez vody a v třítisícových horách.
Leon mlčel. Chtěla jsem fotky, tak jsem fotila za jízdy, abych nezdržovala zastavováním. Narozdíl od Leona jsem se cítila stále dobře. Sice unavená, spocená a strašně žíznivá. Nikdo neříkal, že se nikde nedá načepovat voda! Ono to tady není jako v krásné zahradě zvané Česká republika kde je každé 2 km vesnice s hospodou. Tady jedete míle a míle, než narazíte na chudý domeček, který má dva sousedy a říká se tomu vesnice.
Jestli se to tak ale dá říct, tak tělo jsem měla sice vyčerpané, ale duše byla v pravém smyslu rozjásaná. Ty fantastické scenérie a výhledy vás prostě nenechají klesnout na mysli. Leon sice už vypadal, že klesl, ale naštěstí stále mlčel, tak jsem si to mohla užívat po svém. Věděla jsem, že občas přecejenom projede někdo v autě (99%velký trak kam se dvě kola vejdou) a tak i když se přihnaly tmavěmodré vodnaté mraky, vždy tam přece bylo řešení. Nepochopila jsem Leona, který už ani nešlapa, ale šel, proč se mnou neposvačí. Jablko, nebo sušený ovoce, co jsem měla, by mu dodalo trochu cukru a valil by dál.
Když bylo šest večer a slunko už skoro zapadlo, Taos bylo ještě dalších 20 mil. Přespat venku jsme nemohli. voda už 3 hodiny žádná. ojoj. Došlapali jsme do Truchas. Na mapě to bylo značené jako vesnice, ale já jsem zatím neviděla nic kromě cedule. Byli jsme na náhorní plošině s nádherným výhledem! Asi 12 000stop nad mořem, což je cca 4 500m n.m. Za rohem malej domeček s nápisem: Art gallery. Šedivý pán zrovna sundával cekuli a zavíral. ojoj, to byla jedinná naděje. Zeptali jsme se, jestli si můžeme nabrat vodu. Byla jsem úplně hotová a jak jsem tak pila tu zvláštní tekutinu, jen pomalu se mi vracely myšlenky na jiné věci. slunce zapadalo a vzduch chládnul. Vůbec jsem nevěděla, co budeme dělat, ale bylo mi naprosto zvláštním způsobem krásně. Čekala jsem na nápad. Leon stále mlčel. Z domu vyšla paní a vypadalo to, že ti dva staroušci patří k sobě. Zajímali se kam jedeme a odkud jsme. Všechny vždy hrozně pobavilo, když jsme s Leonem řekli odkud jsme a jak jsme se potkali. Czech republic a Australia = velká exotika. :)
Dennis a Francis se okamžitě stali součástí našeho příběhu. Vlastně můžeme říct, že nám je seslal Bůh.
Dennis a Francis nás pozvali k sobě na noc. Jeli jsme za jejich autem od galerie ještě asi 3 míle, než jsme dorazili k chaloupce na konce světa s malým rybníčkem, kočkou a velkým černým přátelským psem.
Dostali jsme skvělou večeři, vyslechli jsme spoustu příběhů, povídali jsme si, prohlíželi mapy i rodinné fotky. Teplá sprcha, postel. Hmmm. Na tom místě, v noci před chaloupkou jsem zažila ten nekrásnější pohled na noční oblohu a to nejhlubší ticho jaké si dovedete představit. Jen kojoti se občas ozvali z veliké dálky... brou noc
